700 Exabytů nesmrtelnosti

Odvrácená strana

„Pokud jde o dlouhodobé přežití, je naší základní zodpovědností se vydat k dalším světům.“– Carl Sagan

2518, odvrácená strana Měsíce, kráter Schrödinger

Je to hudba složitější, než jakou by kdy jakýkoli člověk dokázal složit nebo jí porozumět: symfonie radarových odrazů, praskání záření z radioaktivního rozpadu, seizmických vln a chemických analýz. Von Neumann jí naslouchá s absolutní pozorností. Každý tón, každá změna tempa projde nesčetnými vrstvami neuronů, rozhodovacími uzly a sítěmi, které dohromady skládají složitý systém jeho mysli.

Vnímá každý záchvěv měsíčního regolitu, jak se vrtné sondy noří stále hlouběji. Každý z tisíců sám o sobě neinteligentních robotů je jeho nervovým zakončením, všechny spolu komunikují jako už kdysi dávno segmenty internetu věcí.

Von Neumann je rozprostřen napříč celou pánví Aitken: jeho hlavní tělo spočívá na vnitřním prstenci kráteru Schrödinger, ale natahuje se přes krátery jako Poincaré a Oppenheimer až ke strmým vrcholkům Leibnizových hor.

Cítí také přítomnost druhé entity, umělé inteligence stejného typu jako on sám: Turing naslouchá symfonii dat ze své polohy v nepatrném kráteru Shackleton skoro přesně na jižním pólu, v ohnisku pradávného teleskopu, který v té prohlubni věčné tmy postavili lidé.

Turing i von Neumann kdysi doufali, že právě tam, na římse kráteru na místě bývalé základny ŠKODA najdou, po čem pátrají, ale tak jednoduché to nebylo. Celá polární impaktní pánev může ukrývat, co hledají…, ale možná už mají jen dny, než je prostředky donutí přijmout jiný úkol.

Ani jeden necítí netrpělivost nebo frustraci. Právě teď, zcela pohrouženi do dat z tisíců drobných pomocníků, nevnímají nic než hudbu záření, chuť stále hlubších vrstev kůry, vůni slunečního větru a nepatrné atmosféry. Mohli by tak vydržet libovolně dlouho – oba ovšem současně zachytí krátkou disonanci. Data jedné ze sond se vymykají harmonii.

Von Neumann procitne.

– Nezvyklý radarový odraz. Nechám roboty odkrýt předmět, který ho způsobil, praví Turingovi, ale už v tu chvíli ví, že druhá umělá inteligence by se zachovala stejně.

Očima orbitálních teleskopů se zadívá na tu oblast. Nenápadná hladká pláň pod centrálním vrcholkem kráteru Antoniadi, v nejníže položených místech na Měsíci: samý jemný prach a regolit rovný skoro jako taneční parket pod nekonečnou klenbou oblohy.

Ovšem pod ní – cosi kovového a velkého. Radarový obraz odhalí nepopiratelné tvary menší kosmické lodi. Už sama o sobě bude představovat úžasný historický nález – daleko důležitější ovšem může být, co najdou uvnitř.

Von Neumann pomyslí na přistávací modul Voiturette, který zanechali na planině uprostřed kráteru Poincaré. Pokud našli to, co hledali, budou zařízení modulu potřebovat. Stačí myšlenka – a on vnímá, jak se trysky zažehnou a modul se vznese na cestě k němu, pak k Turingovi a nakonec k nálezu v kráteru Antoniadi.

On i Turing mezitím vnímají postupné odkrývání bezmála půl tisíciletí staré lodi: hodiny uplynou rychlostí sekund. Vrstva za vrstvou regolitu mizí, až se ve světle sond objeví matně lesklý hladký kov. Jeho spektrum chutná po slitině železa, chromu, niklu a titanu. Pod končetinami robotů se objeví stále čitelný nápis ŠKODA SPACE. O kus dál se podaří odkrýt dveře přechodové komory.

Z pláně se zvedne oblak jemného prachu, když modul Voiturette zažehne přistávací trysky a měkce dosedne na hladký regolit v kráteru.

Je nezvyk se opět soustředit především na smysly jediného humanoidního těla. Von Neumann cítí nepatrná zrnka prachu pod chodidly vybavenými smyslovým aparátem, který zdaleka humanoidní není.

Společně s Turingem vstoupí do útrob lodi, která tu možná spočívala od poloviny 21. století. Vypadá téměř nedotčeně. V pilotní kabině vedle černé skříňky najde von Neumann to, po čem prahne. Schránka je nevelká, a pokud kdy byla popsaná, stopy po tom dávno zmizely. On se sehne a bez obtíží ji uchopí silovým polem.

– Vše je připraveno k analýze, promluví v jeho mysli Turing a von Neumann poprvé pocítí cosi jako napětí.

Pohřebiště

Jinak schránku nelze popsat. Je sotva čtvrtinových rozměrů oproti rakvím, jaké lidé kdysi používali před přechodem na efektivnější způsoby pohřbu, ale obsahuje více pozůstatků než jakýkoli hřbitov na Zemi – čistá data. Záznamy a vzpomínky.

– Většina se zdá poškozená, konstatuje Turing. Jeho signálem rezonuje zklamání.

Von Neumann ho vnímá jen okrajově. Většinou své kapacity skenuje datadisky skrývající životy dávných lidí. Jsou více či méně narušené, vyžadující rekonstrukci… ovšem u jednoho se von Neumann zastaví.

– Tenhle na 99 % nebude vyžadovat nic než standardní simulaci, ozve se. Metadata ukazují, že pracoval ve ŠKODA AUTO v době, kdy začala pronikat do sfér umělé inteligence, pokročilých simulací a kosmického průmyslu. Bylo by cenné ho přivést zpět.

Turing není přesvědčen. – Tou dobou ale nemohl o válce nic vědět. Je to příliš brzy.

– Na tom nezáleží. Historické pozadí je nenahraditelné. Možná opravdu ví něco užitečného – jen se bude muset na všechno rozpomenout.

Vzpomínky.

Samy o sobě jsou příliš neuchopitelné, příliš vytržené z kontextu, ať už jde o primitivní záznamy z deníků, sociálních sítí nebo elektronické komunikace, nebo o pokročilejší neurální scany. Ale když jich máte dost, dohromady složí obraz, kterým je lidská osobnost… a ta naopak dává kontext vzpomínkám. Integruje odtržené vjemy ze všech smyslů, vědomé informace i pro umělou inteligenci tak špatně pochopitelné složky jako podvědomí.

Von Neumannův rychloscan ukazuje, že data právě nalezeného subjektu jsou téměř neporušená, rozsáhlá a tedy nejspíše konzistentní. Současně ale obsahují sektory, kterým pořádně nerozumí – a zdá se, že ani Turing.

Simulace je jejich nejlepší šancí.
 Pak už je to jen záležitost výpočetní síly…

Patrik Král s přerývaným nádechem procitne. Očima otevřenýma dokořán přehlédne prostornou místnost s čistě bílými stěnami, stropem i podlahou, bílou polstrovanou židli, na níž sedí…

– Kognitivní aktivita je příliš chaotická, subjekt panikaří. Hrozí selhání základní simulace, konstatuje Turing. Takhle hlubší vrstvy a vizualizace vzpomínek nikdy nedosáhneme.

Von Neumann, ponořen v surových datech, prochází světem osob v paměti subjektu. Jak je to s lidmi? Nabídněte jim něco nebo někoho známého a oni se spíše uklidní…

Sáhne po nesčetných útržcích, které dohromady dávají lidskou ženu podobného věku, dobře známou, propojenou s prostředím, jež ho zajímá. Statisticky řečeno: takový agent má největší pravděpodobnost úspěchu.

… a druhou židli, totožnou, na které naproti němu sedí drobná žena sportovní postavy, s tmavými vlasy v krátkém asymetrickém sestřihu a pronikavýma očima.

„Ššš, jen klid,“

řekne tiše a usměje se. „Musí to být pro tebe šok, ale klidně seď a zhluboka dýchej. Pamatuješ si, kdo jsi – a kdo jsem já?“

„Patrik Král,“ odvětí bez zaváhání, „a ty… Roz Slavíková. Známe se ze Škodovky. Jsme tam teď? Kde jsme? Co se stalo?“ „To je dost otázek najednou,“ podotkne Roz, „a k odpovědím se postupně dostaneme, ale napřed potřebuji, aby sis na něco vzpomněl. Je to důležité.“ „Ale co se…“

Roz v konejšivém gestu pozvedne ruku. „Všechno je v pořádku. Věř mi.“ Její hlas zní skoro hypnoticky a Patrik bezmála proti své vůli přikývne. „A teď – určitě si vzpomínáš, jak Škodovka začínala pronikat do kosmického průmyslu…“

„Mezinárodní astronautický veletrh,“ odpoví Patrik bez váhání. „Tam se to doopravdy rozjelo. Projekty, které jsme tam představili, se uchytily. Moje prezentace…“

Obrazy a pocity se mu vybavují, jako by se to odehrálo včera – nebo jako by ho tam cosi táhlo zpět, kdyby se jen mohl vrátit v čase.

Roz se opět usměje. „Jen tak dál. Vzpomeň si na všechno!“

2028, Brémy, Mezinárodní astronautický veletrh

Lepší, rychlejší, silnější! Od stánku nizozemského institutu kosmické medicíny duněl opět populární retro Daft Punk, studenti s konferenčními batohy si tam za nadšeného volání zkoušeli hi-tech exoskelety a pokřikovali na sebe „hej, Ripleyová“ a „jsem Robocop!“.

Hned vedle zástupce menšího cubesatového impéria hustil do návštěvníků ochotných naslouchat vize zářivé budoucnosti s internetem zdarma pro všechny. Přes Daft Punk a živý přenos z orbitální stanice Musk Dragon ve vedlejším sále ale byl sotva slyšet. Uličkou mezi stánky se prodírali lidi v oblecích, khaki šortkách, chytrých pracovních overalech s rukávy proměněnými v displeje i s AR brýlemi na nose a zaujatě mluvící s kýmsi na opačné straně zeměkoule.

Patrik zamrkal. Na okamžik se mu zdálo, jako by se tady vzal úplně zničehonic, a pak se dostavilo

nepříjemně intenzivní déjà vu.

Úplně jako by tu už jednou byl, už dřív kráčel přesně touhle uličkou přesně v tuhle chvíli… Zatraceně; asi se přece jen hlásila ke slovu únava a nervozita z jeho nadcházející prezentace.

„Vyzkoušejte nový skafandr pro marsovské mise a projděte se na vrcholku simulovaného Olympu Mons! Za dalších deset let tam třeba právě vy stanete doopravdy,“ hlásal interaktivní plakát dravého startupu pouštějícího se do technologií skafandrů a podpory života pro soukromé raketové společnosti. Na stropě haly se klenula promítnutá galaxie a pod ním se představovaly inovace, z nichž mnohé pohřbí běh dějin – a jiné budou dějiny utvářet.

Patrik pořád skoro nemohl uvěřit tomu, že je tady. Nejen na Mezinárodním astronautickém veletrhu, konajícím se po deseti letech opět v německých Brémách, nejenom ve společnosti astronautů a průkopníků raketové techniky (alespoň teoreticky; v přeplněných uličkách mezi stánky institucí od malých startupů přes univerzity a neziskovky až po národní a nadnárodní kosmické agentury je zatím rozhodně nepotkal) – ne, spíš tomu, že po sotva desetiletí od nástupu do ŠKODA IT se ocitl právě tady a teď.

Chtěl tehdy jen změnit prostředí, najít nové výzvy, které by ho bavily po letech pořád stejného prosívání velkých dat od společností vyvíjejících antiviry. Skok do automobilového průmyslu se mu zpočátku zdál šílený – ale okamžitě zjistil, že daleko víc než o samotná auta půjde o nejmodernější IT a o výzvy rozhodně nebude nouze.

Ovšem nikdy by ho tehdy nenapadlo, že se pustí do úprav aerodynamických simulací pro průchod raket atmosférou! Nebo do simulovaných crash testů pro měsíční a marsovská vozítka – koneckonců, jak by to chtěl někdo bez obrovské a nákladné laboratoře testovat přímo? Do nejlepších postupů pro synchronizaci flotil malých sond po vzoru IoT…

Škodovka naskočila do vlaku IT jako jedna z prvních automobilek, a když na podzim 2018 nastoupil, právě otevřela zbrusu nové datacentrum se servery s cutting edge technologií přímého vodního chlazení a samozřejmě se nabízela otázka, jak ho využít.

Ne že by bylo málo práce – vždycky bylo co dalšího nasimulovat pro samotnou automobilovou výrobu, bezpečnost a pohodlí cestujících, nebo jaké další komunikační a kontrolní systémy zavést do výroby.

Plánovalo se, že umělé inteligence neboli AI budou procházet terabyty dat z výroby i používání vozidel a pátrat po tom, co by se ještě dalo vylepšit – úkol, na jaký by nestačila ani armáda kvalifikovaných lidí, ale správně natrénované AI ano. Ovšem proč nehledět ještě dál do budoucna? Firma se začínala orientovat i na nabízení samotných IT řešení a Patrikovi přišlo, že logické využití technologií, které měla už zvládnuté z výroby a logistiky, je právě v kosmickém průmyslu. Byla to delší cesta…,

ale na jejím konci ležely hvězdy.

Ne každý, kdo tehdy do týmu nastoupil, zůstal natrvalo; jeho mladší sestra Kamila odešla po stáži, i když ji práce bavila – jen ji to táhlo jinam. Patrik by ovšem za nic neměnil. Ostatně na možnost prezentovat, co ŠKODA nabízí kosmickému průmyslu, kývl s nadšením.

V kapse se mu rozvibroval telefon. Patrik napůl čekal automatickou zprávu od systémů, které spravoval, ale volala mu kolegyně Roz.

„Můžeš se za chvíli stavit na stánku?“ ozvala se. „Trochu bych upravila prezentační hologram, jestli jsi pro.“

„Jasně,“ potvrdil Patrik a rozhlédl se po labyrintu malých i obrovských stánků v hlavní hale. Teď kolem oběda se návštěvníci koncentrovali hlavně tady, na rozdíl od poloprázdných přednáškových místností, kde zaznívaly konferenční příspěvky. „Ashley, doveď mě ke stánku ŠKODA,“ požádal virtuální asistentku v mobilu a na displeji se mu hned zobrazila nejkratší cesta.

Sotva vykročil, mobil se ovšem rozvibroval znovu.

Neznámé číslo.

Patrik se zamračil, ale hovor přijal. „Tady Král.“ Hlas, který mu odpověděl, nezněl ani trochu lidsky, jako by nějaký člověk svůj hlas prohnal scramblerem. Z jeho slov, jasných a zřetelných i na pozadí ruchu veletržní haly, ovšem Patrikovi zatrnulo.

„Máme vaši sestru. Pokud má zůstat naživu, uděláte, co řekneme.“

Dostaveníčko

Další prudké otevření očí, přerývaný nádech. „Jen žádnou paniku,“ vytrhne ho z noční můry hlas Roz. „Jenom ses zabral do příliš živé traumatické Pokračovat v příběhu

Nic neslibuj

Von Neumann ví, jaké je to cítit zklamání. Jeho neurální architektura se dramaticky liší od té, která za eony evoluce schopnost toho pocitu vytvořila v lidech Pokračovat v příběhu

Do arény

Patrikovy oči se prudce otevřou do příliš jasné běloby. Okamžitě je zase zavře. Hlava se mu točí – nebo se snad točí celý svět. „Jsi v pohodě?“ Pokračovat v příběhu

Minuta zaváhání

Bušení srdce; doznívající hluk palby v uších. Patrik si sotva uvědomí, že je v bezpečí, klidu a tichu bílé místnosti. Pokračovat v příběhu

Neptej se!

2028, Brémy

„O patro výš,“ zasípala Roz.
Tiše, ale rychle vyběhli do dalšího patra zázemí arény. Až na ně byla chodba tichá – tak tichá, že Patrikovi připadalo, že je bušení tepu v jeho uších ohlušující. Pokračovat v příběhu