21 Úderů

Zapomeňte na Jamese Bonda. Ti nejtvrdší agenti se dnes pohybují v průmyslové špionáži, kde jedna povedená akce může zajistit desítky milionů dolarů, položit firmy a ohrozit prosperitu vyspělých států. Proti drsňákům, kteří jedou v tomhle byznysu, jsou hoši ze CIA a FSB jenom nedoukové hrající si na pískovišti před mateřskou školkou.

Průmysloví špioni se vážně neštítí ničeho, ani magie. Té nejčistší a nejnebezpečnější, která se ovšem snadno dokáže vymknout kontrole. Ale kdo neriskuje, nic nezíská. Přitom získat se toho dá hodně. Třeba pár exkluzivních tajemství obrovské hodnoty, dobře střežených přímo v srdci Evropy.

A jediní, kdo stojí mezi nimi a všehoschopným konsorciem, jsou svérázný paranormální detektiv, expertka ze ŠKODA IT a zatraceně odolná baseballová pálka.

Dostatečně pokročilou technologii nelze odlišit od magie. Arthur C. Clarke

Mrtvý agent

Teprve natržená košile odhalila Zlatozoubkovo tetování na rameni pravé ruky – tygra řvoucího vzteky. Jedna jeho noha stála na hadovi, druhá jako by visela ve vzduchu. Kupodivu mě to zaujalo víc než ústí hlavně mířící mi mezi oči. „Přijde mi, že to má dost mizernou perspektivu. Neměla by ta hlava být větší?“ zahuhlal jsem, zrak upřený na tetování. Mluvení mi moc nešlo, protože se mi z pusy drala krev.

Spolu s ní jsem na zem vyplivl zub. Svůj. Andrea klečela vedle mě, v ruce držela baseballovou pálku a trochu se chvěla. Taky jsem periferním viděním zahlédl, že má díru na punčoše ve tvaru splašené surikaty. To jsou přesně ty detaily, kterých si vystresovaný mozek všímá, aby odvedl pozornost od toho, že jím nejspíš brzy proletí kulka ráže devět milimetrů. A ne jedna. Mezi oči mi mířily i bouchačky Legionáře a Pana Vyšňořeného. Jejich prsty se mazlily se spouštěmi jako nadržení teenageři, kteří touží brzy na to vlítnout a vymáčknout z toho, co se dá.

„Kde je medvědice?“ řekl jsem co nejklidnějším hlasem a rozhlédl se po prázdné tovární hale.

Zlatozoubek se zamračil.

„Tygr nikdy nechodí bez medvědice, taková je tradice,“ řekl jsem pevným hlasem. Jasně že jsem hrál o čas, ale měl jsem pravdu. Ti tři byli tvrdí ranaři, ale opravdu silné magické schopnosti neměl ani jeden. Někdo mocný jim je musel dočasně propůjčovat. A rozumu taky moc nepobrali. Někde tu musí být hlava toho všeho a potom, co jsem zahlédl to tetování, mi došlo, že to musí být žena.

Asijská šamanská magie má svá pravidla – tygr přináší sílu, ale magickou moc drží vždy žena medvědice. Tisícileté tradici se nelze vzpěčovat. Nikdo totiž není tak konzervativní jako démoni, a když s nimi chcete dělat kšefty, nesmíte jim tykat, měnit tisícileté pořádky a nabízet jim kolu a kopretiny místo pořádné prokrvené oběti.

Tmu za podpěrným zrezivělým sloupem rozžalo po chvíli ticha světlo zápalky. Přísahal bych, že jsem ji uslyšel spadnout na zem, ale nejspíš za to mohly jen adrenalinem vyburcované smysly. Skutečné zvuky se totiž ozvaly až pak. „Klap, klap, klap…,“ podpatky pomalu a rázně dopadaly na podlahu staré továrny a jejich zvuk se rozléhal prostorem.

„Jste všímavý,“ promluvila Asiatka, která vyšla ze stínu. Měla na sobě šaty v barvě starého bordeaux a černé vlasy stažené do drdolu, který propichovaly dvě dřevěné jehlice. Vypadala docela sexy, přesto jsem si absolutně netroufal odhadnout její věk. Klidně mohla mít čtyřicet jako osmdesát.

Po pár krocích se zastavila, mohutně potáhla z cigarety, jejíž kouř provoněl celý prostor hřebíčkovou vůní, a usmála se. „Možná je škoda zastřelit vás jen tak jako psa. Mohlo by být zábavné vás nejdřív mučit a pak obětovat démonům. Jistě by to ocenili,“ zamyslela se nahlas.

Jo, to je celej příběh mýho života. Když se topím, lapám, po čem se dá, ale jak se něčeho chytnu, hned zjistím, že je to ostnatý drát. Přitom tenhle případ začal celkem nevinně…

O dva dny dříve
I když asi mě měla varovat ta pitevna, to je zase fakt. Se svou vládní spojkou jsem se ale setkal už na spoustě bizarních míst – miliardářské domy spálené na prach démony přivolanými poté, co jejich majitele přestalo bavit šňupat kokain a napadlo je vyzkoušet ty věci, co se psaly v knihách, které ze sběratelské vášně koupili v hlubinách internetu, staré nacistické podzemní továrny, ve kterých se probudily věci, co měly zůstat věčně spát, nevěstince, kde se stávaly nepěkné zážitky vlivným politikům, zážitky plné chapadel, výkřiků bolesti a posléze smrti, a nakonec i tak nudná místa jako Úřad vlády.

Pitevna však byla novinkou.

V katalogu piteven by tahle ovšem získala pět hvězdiček a pitevní Pohlreich by z ní dostal záchvat rozkoše a rozdával by doporučující nálepky na všechny strany. Ne vážně, pokud byste chtěli, aby vás po smrti rozřezali a narvali do plechovek v ledničce, chtěli byste, aby se to stalo tady – žádné zdi se zelenými kachličkami, které pamatovaly časy, kdy Havel ještě seděl ve vězení, ani zápach plísně, kdepak – ultramoderní pracoviště plné jasných světel, vůně alpských strání a taky nacpané ostrými hochy v sakách, pod kterými se jim boulily bouchačky.

„Už mě prohledali ti hošani ve vedlejší chodbě. A taky ti u vchodu. A předtím cápci, co mě k tomu vchodu dovezli,“ zavrčel jsem, ale poslušně se opřel rukama o zeď a roztáhl nohy. „No a?“ řekla gorila a svýma prackama mi zkušeně rejdila po těle. Po minutě toho nechala a pustila mě dál. Čekal jsem další kontrolu, ale místo ní jsem konečně natrefil na Chlumskou.

Klára se opírala o zeď a nervózně svírala v ruce elektronickou cigaretu. Normálně kouřila starý poctivý cigára, ale ta si člověk nemohl zapálit už ani na pitevně. Na sobě měla kožené kalhoty a tmavě modrou halenku s decentním výstřihem. Usmál jsem se na ni, ale ona jenom protočila oči v sloup. To znamenalo jediné – vláda má zase problém jako mraky a je na mně, abych ho vyřešil.

Zapadli jsme do místnosti a jen co zavřela dveře, ovanul mě chlad. Aby ne, na konci místnosti se nacházely chladicí boxy pro mrtvoly. U nich nervózně přešlapoval asi padesátiletý chlápek v dlouhém kabátě a vedle něj jen o něco málo starší týpek v černém saku. Ten první mi byl povědomý, ale nedokázal jsem ho zařadit, druhého jsem znal dobře – šlo o vysoký zvíře v BIS.

„Ministr průmyslu,“

zašeptala mi Chlumská na účet chlápka v kabátu. Věděla, že politika je to poslední, v čem bych se orientoval. Šlo koneckonců o naprosto jiný druh magie, než jsem ovládal já – magie, ze které bylo někdy na zvracení i démonům.

Chlápci mi postupně beze slova podali ruce. Klára nás nepředstavila. Oni od ní věděli, kdo jsem, a předpokládali, že já zase znám je. To bylo pro případy, které mi Chlumská zadávala, typické – šlo se rovnou na věc, bez zbytečných keců. Plky o tom, kdo jsem, se stejně nacházely v tajných složkách, které si angažovaní lidé mohli případně přečíst.

Koneckonců pro českou vládu jsem nedělal poprvé. Kdykoliv se totiž objevil problém, který nešel vyřešit standardní cestou, volali mě. Protože i když máte hromadu tajných a ještě tajnějších služeb, policii, armádu a rozpočet, ve kterém se nějaká ta miliarda na zvláštní operace vždycky najde, ve střetu s nadpřirozenem vám nezbyde, než si najmout zkušeného externistu.

Agent se podíval na Chlumskou, a když pokývala hlavou, otevřel jeden z boxů. Vyjelo z něj ven ocelové lehátko a odhalilo obsah v pokročilém stádiu rigor mortis. Šlo o mladého chlápka s dost vyjeveným výrazem ve tváři. „A?“ nadhodil jsem tázavě. Zvíře z BIS odhrnulo bílý lajntuch, který tělo zakrýval. Přes hrudník se mu táhla dlouhá sešitá rána. Podle jejího stavu ho rozřízli až na pitevně a zaštupovali jen tak, aby se neřeklo.

„Karel Vrána – jeden z našich nejlepších agentů. Expert na průmyslovou špionáž,“ dodal s mírně patetickým tónem chlápek v saku. Ruka mu přitom trošku cukla, nejspíš mu chtěl ještě posmrtně zasalutovat. Inu, hoši z ozbrojených složek. „Předpokládám, že neuklouzl v koupelně,“ nadhodil jsem.

„Neměl srdce. Prostě mu zmizelo a zbytek organismu pochopitelně přestal fungovat. Ale nikde žádná stopa po tom, že by mu ho snad někdo vyřízl. Zjistili jsme to až během pitvy. Prostě agent mrtvý a srdce fuč. Ráno ho takhle našla milenka v posteli. Myslela si, že si chce jenom přispat, ale…,“ pokrčil rameny tajnej.

„Takže případ pro tebe,“ dodala Chlumská. Poklepal jsem prsty na chladicí box na mrtvoly. Zvuk se rozletěl pitevnou. Vyděsilo mě to, a ne, že ne. Už jsem zažil pár magických vražd, ale aby někomu jenom tak zmizelo srdce…

To bylo zlý, hodně zlý.

„Na čem pracoval?“ zeptal jsem se po chvíli. Chlumská se otočila na ministra, který jen na sucho polkl. Jako politik musel mít silný žaludek, ale mrtví hoši z tajné služby bez srdce asi byli moc i na něj. Kam se hrabou bláboly ze Sněmovny.

„Jak už říkal tady pan plukovník – průmyslová špionáž,“ pokrčil rameny. „Dostal se k tomu teprve před týdnem. Zjistili jsme krádež nějakých projektů ze Škodovky. Mladoboleslavské,“ dodal ministr na vysvětlenou. „Hm,“ pokrčil jsem rameny, „a proč to řešila tajná služba?“ Ministr se podíval na Chlumskou, ta jen souhlasně přivřela víčka.

„Podle všeho nešlo o obyčejnou průmyslovou špionáž. Kromě krádeží informací se někdo pokouší celou firmu sabotovat. Ohrožení jedné z klíčových firem českého průmyslu je pochopitelně…“ „Jo, rozumím,“ přerušil jsem ho dřív, než začne blábolit o pracovních místech a HDP. Pitevna nebo Parlament, politici se vždycky rádi nechávali unést.

„Podal vám ten chlápek nějaké hlášení? Sejmout vyšetřovatele je většinou až poslední možnost. Musel něco vyčmuchat,“ ohlédl jsem se na plukovníka. Poškrábal se rozpačitě za uchem a nakonec zavrtěl hlavou. „Neposlal nic. Prohledali jsme mu byt a našli jenom jeho notebook,“ řekl a ohnul se k zemi, kde ležela tmavě kožená brašna. Z ní vytáhl seškvařenou černou placku, co podle všeho byla dřív skutečně notebookem. Měli ji zabalenou v průhledné fólii.

„Ta teplota musela být obrovská. Zničilo to nenávratně všechna data uvnitř,“ dodal a zašermoval mi škvarkem před očima. Ohnul jsem nervózně spodní ret a odfrkl si. Něco mi říkalo, že mě čeká docela dost problémů. Ale jak moc, jsem si vážně nedokázal představit ani v nejhorší noční můře.

No dobře, kecal jsem, nevinně to všechno nezačalo ani náhodou.

Pod palbou

Sněhové vločky zběsile tancovaly za oknem. Vítr je hnal na sklo, kde se rozbíjely jako meteority vržené krutým vesmírem na nějakou nebohou planetu bez atmosféry. Stál jsem u okna a pozoroval, jak se zima snaží Pokračovat v příběhu

Číča

Kočka?
„Jo, černá kočka,“ pokývala Andrea hlavou. „Viděla ji uklízečka před třemi týdny tady dole v podzemí.“
„A?“
„Ochranka z toho měla trošku poplach. Umíte si představit… Pokračovat v příběhu

Čiči se vrací

Glock bleskurychle zmizel v malém podpažním pouzdře a zatímco se Lukáš snažil zastavit krev tekoucí mu stále z prstů a  současně fascinovaně zíral na svou zmítající se šéfku, já udělal několik rychlých kroků k ní a prostě jsem na ni skočil, jako bychom předváděli Pokračovat v příběhu

Ostří hoši

Restaurace U Rudého ibišku působila trošku, jako by ji vedl hostinský z Cimrmanovy Hospody Na mýtince – ten, co neměl rád, když mu do hospody chodili lidi. Obsadila místo nejspíš po nějaké večerce a z dálky vůbec nevypadala jako restaurace. Ošoupaná a oloupaná omítka na stěnách zvenku, velké výkladní okno někdejšího obchodu zanesené desetiletým prachem a  jen malý nápis na dveřích hlásal Pokračovat v příběhu

Mrtvák

Venku padal sníh a zpoza mraků se vyloupl měsíc v úplňku. Na to, že byl březen, šlo vlastně o krásnou romantickou zasněženou noc. Kazil ji jeden drobný fakt Pokračovat v příběhu

Obětní kruh

Zastavili jsme před starou výrobní halou. Její rozklad bylo poznat na první pohled. Ze střechy místy vyrůstaly malé břízy. Ovšem noc a sníh byly k této stavbě více než milosrdní. Za denního slunce to musel být opravdu strašný pohled. Andrea mrkla na mobil: „Musí být někde…“ Pokračovat v příběhu